Stíny bílých vlků kapitola pátá

18. květen 2017 | 20.25 |

wolf

Olek sledoval chlapcova záda. Byl drobný, jeho zadeček se tísnil v úzkých kalhotách. Byl na něj krásný pohled. Nevěděl, jak dlouho bude moct odolávat. Markusova vůně útočila na všechny jeho smysli, motala se kolem něj jako zelenomodrá aura, která prostupovala vším, čeho se Markus dotkl.

Olek byl muž v plně síle a plný energie, byl zdravý a jeho mužství dávalo jasně najevo co chce. Zrovna teď je to zadeček toho štěněte, co před ním cupitá a snaží se vyhnout každé větvičce.

Markus se náhle zastavil a Olek měl co dělat, aby do něj nevrazil. Zachytil se kmene stromu a zasekl se o něj.

"Co to děláš?" zavrčel podrážděně. Markus na něj potočil hlavu a koutkem oka se na něj podíval.

"Tamhle, něco jsem tam viděl," ukázal před sebe a začal couvat k Olekovi. Pokud se ho dotkne a otře se mu vzrušený klín bude pozdě, Olek se neudrží a na místě si ho vezme.

"Tak počkej," rychle ho chytil a postavil stranou za strom. Tohle bylo těsně, prošel kolem něj a vydal se pěšinou na místo, kam Markus ukázal. Přeskočil spadlý kmen, na kterém jsou zřetelně vlčí stopy. Když si byl natolik jistý že ho Markus nemůže vidět, jeho tělo začalo ztrácet výšku i tvar, padl na čtyři a dal volný průběh vlkovi, pokožka mu porostla bílou srstí a obličej se protáhl v silné čelisti. Když se celkově proměnil zvedl hlavu a zavětřil ve vzduchu.

To si mohl myslet, jeho smečka je sleduje, jen nerozuměl proč. Vydal se po silné vůni jeho alfa vůdce, než je našel jak celá smečka, přibližně devět vlků leží ve sněhu a sledují ho.

Přešel pěšinou až k alfe a uklonil se.

"Měl bys hlídat toho chlapce, ne nás tu stopovat." Pokáral ho alfa. Byl to největší vlk, jako jediný měl černé nohy a špičku ocasu. Byl dvakrát mohutnější než Olek, jeho oči byli modré a čelisti silné. Olek jejich sílu několikrát okusil, když byl mladší a nezkušený. Snažil se vybojovat místo alfy, ale když téměř zemřel vzdal to a podrobil se mu. Teď může říct, že má v alfě přítele i ochránce.

"Hlídám ho, ale proč ho hlídáte i vy?" zeptal se mírně podrážděným hlasem. To však neušlo alfě, napřímil se a přešel k němu blíže.

"Dáváme pozor na tebe, nechceme, aby si na toho chlapce zaútočil, a tak vše zkazil. Byl si vybrán jeho otcem jako ideální partner, tak si to neposer." Zavrčel alfa. Olek ucukl a sklopil hlavu.

"Omlouvám se, máš pravdu." Odpověděl.

"Vrať se za ním, budeme se držet více za vámi než před vámi, má bystré oči a dobrý sluch." Dodal. "Nov se blíží, jeho čas nadejde, musíš ho na to připravit." Dodal.

"Je to až za tří měsíce, kdy bude mít nov takovou sílu, aby rozběhl jeho proměnu." Namítl Olek. Alfa štěkl na smečku a vydali se pryč. Tohle dělal vždy, když pro něj skončil rozhovor. Olek zavrčel, než se otočil a došel najít své oblečení. Proměnil se zpět a oblékl se, zrovna si zapínal bundu, když se objevil Markus s vyděšeným výrazem. Sledoval Oleka očima plných slz.

"Co se děje?" rychle k němu přešel a podíval se na něj.

"Bál jsem se, že si mě tu nechal, šel jsem za tebou, ale ztratil jsem se." Vyjekne a po tvářích se mu začnou kutálet slzy. Olek jen zavrtěl hlavou a otřel mu palci slzy.

"Nenechal bych tě tu, nic tam nebylo jen srny, pojďme, už jsme téměř z lesa venku." Prohodil. Markus přikývl a vydal se za ním. Držel ho za lem bundy, aby mu neutekl. Oleka to pobavilo, snažil se být soběstačný a silný, ale přitom se bojí všeho, co se v lese ukrývá. Došel s ním na kraj lesa, kde se už objevila silnice a pod kopcem se tyčilo několik domů, kostel a škola vesnice. Vydali se k ní. Marku se uklidnil jakoby, když vyšel z lesa získal zpět svoji sebedůvěru a sílu. Zařadil se vedle Oleka a očima si prohlížel okolí.

"Jak se to tu jmenuje?" zeptal se. Olek stočil oči do strany.

"White Wolf Town, ale mi tomu říkáme jen Wolf Town." Odpověděl. Markus se otřásl a tváře mu pobledli. Proč se tu vše jmenuje po vlcích, proč tu vlci hrají tak velkou roli, a přitom každý tvrdí, že tu žádní nejsou.

"Má tahle vesnice knihovnu?" zeptal se. Olek se zamyslel.

"Ano ve škole, pokud budeš chtít můžeš se tam jít podívám a já zatím nakoupím, co po tobě chtěl tvůj otec." Navrhne mu. Markus se pousmál.

"Dobře, děkuji, nemám rád nakupování a chtěl bych nějaké knihy abych si měl aspoň co číst." Vysvětlil. Jeho plán byl ale úplně jiný. Pokud mu nikdo neřekne pravdu, tak si ji najde sám.

Došli na okraj vesnice, Olek ho dovedl ke škole.

"Máš na to hodinu a půl, pak tě tu vyzvednu." Odpověděl. Markus kývl a mizel v budově. Vydal se po chodbě a ukazatelích ke knihovně. Zaťukal a vešel. U recepce stál postarší muž a hleděl na něj přes tlusté brýle. Měl prošedivěl= vlasy, velký nos a na sobě svetr, víc Markus neviděl. Usmál se a odhalil umělé zuby.

"Nový čtenář, vítej, pojď dál, copak hledáš, knížky, nebo časopisy?" zeptal se. Markus mu podal ruku a potřásl si s ním.

"Ne, kroniky," odpověděl Markus. Starý muž zamručel.

"Ano, něco tu máme, jaké přesně chceš, nebo z jakého města." Zeptal se a pomalým krokem se sunul do zadní části knihovny. Markus se nadechl, aby odpověděl, ale zarazil se.

"To už si najdu sám, já jich potřebuji víc, chci studovat znaky a podobné kultury." Zalhal. Muž se usmál.

"Oh, jsi takový historik, to já měl taky tokový koníček." Zasmál se a zastavil se před regálem. "Tak tady si můžeš vybrat." Odpověděl. Markus kývl. Stařík se otočil a odešel zpět na své místo.

Markus přistoupil blíže a začal hledat všechny kroniky tohoto města. Pro jeho smůlu našel jen jednu, malou. Otevřel ji a začal pročítat. Vesnice vznikl v 17. století, založil ji Hrabě z Rumunska, žil tu se svou rodinou, lidi ho měli rádi. V půlce 18. století vyhořela ale znovu ji postavili, od té doby je vše normální. Tohle není zrovna to, co Markus hledal. Musí toho být víc.

Novu se pokusil najít další kroniky, nebo zmínky o vesnici, ale nenašel nic. Čas běžel a Markus začal být víc a víc naštvaný. Nikdo mu nevěří, ale má pocit, že mu lžou, Olek a jeho otec, musí vědět něco víc. On přece není blázen, a i kdyby byl, proč ty vlky viděl i jeho bratr? Hlavu měl lnou otázek, ale odpovědi žádné.

Došel ke knihovníkovi, ten k němu zvedl oči a podíval se na něj, poté se široce usmál.

"Našel si, co si hledal?" zeptal se, Markusovi se zdálo, jako kdyby se mu stařec vysmíval. Protáhl obličej a zavrtěl hlavou.

"Ne, chtěl jsem nějaké kroniky, téhle vesnice ale žádnou jsem nenašel mohl by se mi říct, jestli nejsou někde ještě nějaké?" prohodil prosebným hlasem.

"Jen ta malá, tahle vesnička ti nemá moc co nabídnout, žije nás tu málo, ale máme se rádi." Odpoví. Markus se zhluboka nadechne.

"Dobře, tak vám děkuji," prohodil otráveně a odešel jsi vybrat jednu knihu, bylo mu jedno jakou, ale nechtěl, aby se Olek ptal, proč byl v knihovně a nic jsi nevypůjčil. Vzal tu nejtlustší a donesl ji ke knihovníkovi. Ten mu na ní dal lístek a rozloučili se. Markus vyšel před školu a sedl si na schody, poté otevřel knihu a dal se do čtení. Nečekal, že by ho ta kniha zaujala, ale naštěstí nebyl moc náročný čtenář, tak se brzo začetl do textu. Ani si nevšiml, že na něj z dálky mává Olek a tak když přišel blíž a promluvil na něj, trhl sebou.

"Promiň." Prohodil omluvně Olek a sedl si vedle něj, do rukou mu dal horkou taštičku plněnou ovocem a usmál se. "Zahřeje tě, půjčil sis poměrně tlustou knihu."

"Jo, aby mi vydržela nějaký ten čas," odpověděl.

"Tak vrátíme se, mám vše, co potřebujeme, vezmu ti tu knihu." Dodá.

"Hm, dobře, nemáte tu ještě někde nějaké zápisy o vesnici?" zeptá se. Olek se zamyslel. Tušil, proč chce jít do knihovny, ale nechtěl to s ním probírat.

"Ne, pokud ví, tak všechno je v téhle malé knihovně." Dodal.

"Aha, to tam toho moc není," zamručel. Byl smutný, chtěl zjistit pravdu, připadal si tak zmatený a jeho bratr je nejspíš také. Zvedl se a vzal lehčí tašku s nákupem a vydali se zpět. Před lesem se opět zarazil, nadechl se a vydal se za Olekem. Cesta jim trvala dlouho a když spatřil chatu, byl nesmírně rád, že už je zase v bezpečí domova.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Stíny bílých vlků kapitola pátá hatachi 19. 05. 2017 - 20:02