Vlčí dech kapitola pátá

13. září 2017 | 20.19 |

wi

Není to ani tak dlouho, když jsem naposledy viděl kluky. Teda viděl, volali jsme si přes skype. Za Emetem poletovala malá zrzka a pořád mu něco vyprávěla, on se na ní vždy hezky usmál a něco ji řekl. Byli opravdu krásný pár. Dalo by se říct, že se k sobě hodili jako nikdo jiný. Zatím co Darienova holka je opravdu krásná. Stejně jako on. Vysoká, bruneta s melíry. Kulatým obličejem a velkýma zelenýma očima. Seděla mu na klíně a povídala si semnou. Je to holka do pohody, to se musí nechat. Přesto, i když jsou to mí dobří přátele, neřekl jsem jim mé tajemství. Nevím, jak by na to reagovali.

Možná, že jsem se i bál, ale jsem rád.

"Miro, už zase sedíš na tom okně?" Omotají se mi kolem pasu silné paže. Otočím se a usměju se.

"Jen se dívám ven, navíc se mi postesklo po klukách, chtěl jsem zahnat žal." Odpoví. Políbí mě na ucho a usměju se.

"Měl by ses šetřit, víš, že v sobě nosíš poklad, tak se šetři a navíc, nechci, aby se ti něco stalo." Odpoví. Povzdechnu si. Poplácám ho po tváři.

"Jsem v pořádku, koupil si mi tu zmrzlinu?" Zajiskří mi v očích. Kývne.

"Jo koupil, na..." Usměje se. Políbím ho. Vezmu si kelímek zmrzliny a začnu ho dlabat.

"Víš o tom, že před chvilkou mi přišla smska od Dariena? Amber je v druhým týdnu těhotenství. Je strašně rád a těší se, prej nikdy nevěřil, že to bude tak nádherné vědět, že bude mít mimčo." Odpovím. Pousměje se.

"To mi víme, že?" Pohladí mě po tváři. Kývnu.

"Jo, těším se na to, i když pořád mi nejde do hlavy, jak se nám to povedlo." Zavrtím hlavou. Pokrčí rameny.

"Tajemství." Odpoví. Nafouknu tváře. Zvednu se. Přejdu k velkému zrcadlu a usměju se.

"Je to nádherné." Zašeptám. Přejde ke mně.

"Jestli budou po tobě, tak se začnu bát o svůj kožich." Usměje se.

"Budou?" Zvednu jedno obočí. Kývne.

"Ano, mám pocit, že budou tři, není to hezké?" Zeptá se. Zalapám po dechu.

"To si děláš srandu!" Vyjeknu. Otočím se a začnu ho mlátit malým polštářkem po hlavě. Rozesměje se, chytne mě a položí opatrně na postel.

"To zvládneš, jsi víc než silný, vím to." Odpoví. Povzdechnu si.

"Nenávidím tě." Zamručím, než se protáhnu a přikryji se.

"Taky tě miluju." Odpoví s úsměvem. Povzdechnu si. Stulím se u něj a zívnu.

"Dobrou, jsem utahaný jak pes." Zamručím. Kývne. Pohladí mě po tváři, než u mě zůstane.

Naposledy sevřu prostěradlo, než se mi zatmí před očima. Slyším jen něčí hlas, jak mě uklidňuje. Zní jako Darienův. Otočím hlavu, otevřu unaveně oči a podívám se na ty dva. Stojí u dveří. Emet se na mě vyděšeně dívá. Pousměju se.

"Vítejte." Zašeptám. Darien ke mně dojde. Stiskne mi ruku.

"Proč si něco neřekl, ty blázne, víš, jak jsme se báli, když nám Wolen napsal, co se děje. Museli jsme hned přijet." Odpoví. Usměju se.

"Už je to dobré." Odpovím vyčerpaně.

"To ano." Posadí se ke mně. "Ale i tak, chceš napít?" Zeptá se. Zavrtím hlavou.

"Ne, teď chci spát." Odpovím.

"Budeš, ale ještě tě čeká hodně práce broučku, nejdřív se vykoupeš, Emet ti převlékne postel a pak se půjdeš podívat na malé." Dojde ke mně Wolen. Vezme mě do náruče. Připadám si najednou tak lehký... a vyčerpaný. Ztěžka mu omotám ruce kolem ramen, než kývnu.

"Ano, děkuju." Zašeptám. Opřu se o něj. Donese mě do koupelny, Kde ze mě smyje únavu, bolest i pot a krev. Bylo to těžší, než jsem si myslel. Když mě donese zpět do ložnice, usměju se. U postele stojí velká kolébka. Natáhnu se a podívám se dovnitř.

"Ty jsou tak krásní, celý ty." Zašeptám. Natáhnu se a pohladím nejmenší z děcek po tváři.

"Hikaru, tak se budeš jmenovat, že?" Zašeptám. "Ten prostřední Saimon a ten největší Klero." Dodám, než se otočím na Wolena. Kývne, uloží mě do postele a nechá spát.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Vlčí dech kapitola pátá hatachi 14. 09. 2017 - 19:14